Možná jsem zpět…

Uplynuly tři roky a kousek. Dnes jen ve zkratce – musím dát Květě Fialové za pravdu – viz můj poslední příspěvek A je to za námi.

Otevřely se mi nové dveře. Nové dveře do kompletně nového života. Nová láska, nový domov, nová práce. Teda auto a dobrmani mi zůstali – zaplaťpánbůh 😀
Tak to jen takový trénink, abych oživla i virtuálně 😉

Reklamy

Ranní běžec

Tak ten ze mně skutečně nebude. Sice se mi to už delší dobu honí hlavou, zkusit to. Jednak to je jediná šance, kdy si zaběhat sama, bez psů. Výhoda běhání sama jsou sluchátka v uších.
Minulý týden se jako na potvoru na FB objevil status jedné mé kamarádky – „ranní běh splněn“. No tak to byla motivace. Ještě ten večer tedy nařizuju budíka na 4:30. A sama sebe ujišťuju, že se nesmí ráno stát, abych ho přeřizovala a posouvala a nakonec sotva vstala do práce. A opravdu se mi to povedlo! Ráno vstávám ve 4:40. Tělo tedy mělo námitky, nechtělo moc poslouchat, ale nasoukala jsem se do běžeckých kalhot a trefila jsem i běžecké boty.
Aplikaci na běhání zapínám ve 4:59. Mírně se odkláním od večerního plánu trasy. Zhruba ve třetině trasy to stáčím zpátky. Není mi vůbec fajn. Naopak, je mi hrozně. Těžko se mi dýchá. A to jsem vynechala i ranní cigaretu. Chci tedy oběhnout louku několikrát, abych to nevzdala hned. Oběhla jsem ji dvakrát a vracím se domů. Těšila jsem se, jak si to užiju. Východ sluníčka, klid, radost z pohybu. Jenže sluníčko ještě spí, klid jaksi narušují cisterny, které jezdí z ČLUZu a do radosti z pohybu mám opravdu daleko.
Všechno trochu vylepší sprcha, konečně je mi trochu fajn. Ale už teď vím, že ranní běžec ze mně prostě nebude. Ale kdybych to nikdy nezkusila, nebudu to vědět.
Před pár dny jsem večer uvažovala, že to přeci jen ještě zkusím. Budíka jsem si opět nařídila na 4.30. Tentokrát se mi ale nepovedlo vstát. Nepříjemná zkušenost udělala své a já se prostě ráno nepřemluvila a zamačkla budíka, přeřídila o půl hodinu dále a dospala to. A ten špatný pocit, který jsem měla z toho, že jsem se na ranní běh vyprdla byl pořád méně nepříjemný, než samotný ranní běh.

Kolisti

Dnešní plán zněl jasně. Po nedělním stopařském skorodebaklu našlapat stopy Jazýkovi a Vajíčku cestou z práce. Což obnášelo v pondělí večer vše připravit, abych cestou domů rovnou bez psů našlapala stopy, dojela dom pro Vajíčko, dojela na stopu, povenčit, odčuchat, provětrat, dojet dom pro Jazyka, dojet na stopu (ano již po třetí na stejné místo), povenčit, odčuchat, provětrat, vše zaznamenat do stopařského deníku a dojet dom.
Ale vyplatilo se. Čuchali príma a trochu zametli šrám po nedělním „neúspěchu“. V uvozovkách, protože ani tu neděli to nebylo tak hrozný, ale umí to lépe oba.
Tím jsem si zároveň připomněla, jak se čuchá se vším všudy. Trochu jsem je poslední dobu zanedbávala co se týká stop. Není to jen tak. Promyslet si tvar, systém prokrmení, při tom nezapomenout na úroveň vycvičenosti. Myslet na čas, to znamená kterou začít – pro Jazýka nebo Vajíčko (kůli stáří stopy). Hlavně nenechat v autě odměny k předmětům, cedulky, nepřešlapat si stopu již položenou a to nejdůležitější – nezapomenout kudy stopa vede.
Tudíš se vracím k systému stopařský deník. Neni to vůbec od věci. Když jsem pravidelně a poctivě čuchala jen s Jazýkem 2-3x někdy i 4x týdně, takový deník jsem si vedla. Měla jsem přehled. Deník mi nenechá lajdačit, omezuje zbrklost (mojí). Myslim, že do toho zase přijdu.
Plnění plánu mi zabralo celé odpoledne, ale i pro mně z toho plyne odměna – velice jednoduchá – relativně unavení bobři 🙂 Další plán tedy zní – běhání, poslouchání, kousání a stopování. To opravdu zní jako plán! 🙂
No, ale abych se vrátila k tématu. V autě často přemýšlím, co dnes napíšu sem. V autě mi to jde skvěle, nebylo by dokonce od věci si pořídit diktafon, protože než dojedu dom a sednu k pc, myšlenky někam odplavou.
A jak tak jezdím sem a tam po silnici kde se to cyklistama jen hemží, říkám si, že mám asi absolutně neslyšitelný motor. Jakmile se totiž blížím k cyklistovi, najíždí mi před auto do středu silnice. A to v serpentýnách v lese, kde fakt není vidět. Samosebou jak to tak bývá, v té nejnepřehlednější zatáčce se ještě přidá auto, nebo přinejmenším tatrovka. Rozčiluju se, na takovou silnici by neměli cyklisty vůbec pouštět. Jenže jak tak přemýšlím, co o tom napíšu, zvláštním způsobem se uklidním, zpomalím, kouknu na čas a zjistím, že vlastně mi nic neuteče. Zamračený obličej vystřídá přiblblej, spokojenej úsměv.
Další plán tedy zní – vynechat fázi jedna – rozčilování a pokusit se rovnou nastavit fázi dvě, čili být v klidu a spokojená.
Tak hodně štěstí 🙂

Tlustý den a příšerný vlasy

To je ubíjející kombinace. Prožívat tlustý den a k tomu mít příšerný vlasy. A jak funguje zákon schválnosti, tyhle dny mám přesně v okamžiku, kdy potřebuju být krásná a okouzlující 😀
Tlustý den znamená, že se ve všem cítím strašně tlustá, nafouklá, oteklá, stará, rozteklá a vůbec, prostě hrozně. No a příšerný vlasy? To je jasný.
Zvláštní ale je, že v okamžiku, kdy prožívám tlustý den, tak mám tendence zalézt do pelechu, prohlížet si pinterest a tláskat se dobrotama a vlastně jen plánuji, jak se stát štíhlou s perfektní kondicí. Naštěstí poslední dobou, vlastně od té doby co chodím běhat, tyto dny zvládám podstatně lépe. Sice mám špatnou náladu a mračim se, ale už to řeším jinak. Třeba popadnu švihadlo a zkouším skákat. Nojo, zkouším. To by člověk nevěřil, jak je takový skákání přes švihadlo náročný! A ještě horší to je, když skáču místo přes švihadlo přes vodítko 😀 Vodítko jsem raději vyměnila za imaginární švihadlo a dneska na mém nákupním seznamu přibylo opravdové švihadlo.
Taky mám už recept, jak se netláskat. Stačí odolat při nákupu. Prostě přehlížet jisté regály. Pak totiž doma není čím se tláskat 🙂 Zbývá jen zalezt do pelechu a koukat na oblíbený seriál. Momentálně si pouštím Muži na stromech, ikdyž představitelka hlavní role nepatří mezi moje oblíbenkyně. Seriál je celkem dobře vyváženej, takže se pokochám jak krásnou přírodou, krásnejma mužskejma, občas se i zasměju a včera mi u toho i něco došlo. Sice jenom trochu, ale aspoň něco. Pořád jsem totiž nemohla pochopit, jak ve vztahu můžu chtít zachovat svou „podstatu“. Vždyť ve vztahu jsou dva, takže vždy to musí být na úkor jednoho z nich. Takže vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak mi asi zas tak moc nedošlo. Ještě si to musím nechat projít hlavou. Mám v tom zmatek. Všeho moc škodí.
A mohla bych zase něco uvařit, že. Tak hodně štěstí 🙂

A je to tu zas :-)

Ta touha po změně. Naštěstí to neodnesou tentokrát moje vlasy. Momentálně jsem přesvědčená, že je chci mít dlouhé… ale to ještě chvilku zase potrvá 😀 Na změnu vzhledu blogu nemám náladu. Dnes je to na mně složitá záležitost. A tak se pouštím do jiné změny, tentokrát trochu zdlouhavé a náročné. Jde totiž o zlepšení mojí fyzické kondice. Dlouho jsem zkoumala možnosti, jak toho docílit, to samotné už zabralo dost času. Zatím průzkum trhu probíhal vesměs od počítače 😀 hlavně na Pinterestu. Ale včera přišlo to správné pondělí! Dnes mám totiž již Xté narozeniny a došla jsem k závěru, že nejsem zase tak stará, abych mohla zrosolovatět, zlenivět a tloustnout. Ale včera jsem při průzkumu trhu narazila na jeden motivační citát, který se ukázal jako ten pravý –
run1

Doteď se mi honilo hlavou, že musím vypadat dobře kvůli komusi a tamtomu a těmhle… ale to se ukázalo jako slabší motivace.
Musím se pochválit, protože už to vlastně začalo snížením denní dávky semtexu a vynecháním smažených bramborových lupínků z mého jídelníčku. A myslím, že už i to je znát a trochu mi to nakoplo, že když k tomu přidám ten pohyb, bude to ještě lepší.
Pokračovala jsem stažením aplikace Nike+, která zaznamenává a ukládá vaše běžecké počiny, pustí vám k běhu muziku a dokonce na vás mluví, abyste věděli, kolik už máte za sebou km a jak dlouho běžíte.
No a nejlepší je začít v pondělí – TOHLE, NE TO DALŠÍ – protože zrovna je bahno, prší, byl náročný den v práci, nemám vhodné oblečení, musim uklízet, atd atd atd, znám asi tisíc výmluv proč nezačít. Ale musím říct, že o to líp se cítím, když jsem konečně zarazila všechny výmluvy a začala! Byla jsem na sebe tak pyšná a ten výborný pocit cestou domů! Sice to nebylo nic extra, ale samosebou začínat se musí pomalu. Uběhla jsem jen 2,5km. Běh je dost něco jiného než chůze. Dost něco jiného.
Důležité pro mně bylo, abych druhý den – což je dnes, neměla svalovou horečků, díky které bych další běžecký den odložila na neurčito, tudíž na další pondělí atd. A tu nemám, takže zítra vyrážím znova.
Jen zatím řeším problém dobrmani a běhání. Dobrmani perfektně fungují v zápřahu, akorát já musím jít. Jakmile se rozeběhnu, oni naberou takovou rychlost, že je neubrzdím. Takže včera se mnou byla jen Vajíčko, většinu času na volno, ale když jsem si ji vzala na vodítko, vypadalo to, že to pochopí velice rychle a hezky přizpůsobila rychlost mého běhu. Zítra je na řadě Jazýk.
Tak hodně štěstí!

IMG_20140414_182850

Pravopis a sociální sítě

Přiznám se, že pravopis není moje silná stránka. Za to, že to není úplná katastrofa, může jeden soudruh učitel ze základní školy, vlastně v té době už to byl pan učitel. Tenkrát jsem ho samosebou nenáviděla, protože mi donutil chodit třikrát v týdnu do školy o hodinu dříve a cpal do mně diktáty. Dneska jsem mu za to vděčná a uvědomuji si, že to byl jeho dobrovolný čas, který se mnou trávil a věděl proč to dělá. Je to totiž důležité!
Přiznám se, že to, jak mi někdo napíše, mu u mně vytvoří jakýsi obrázek. Možná je to povrchní, ale je to tak. Né o tom, jeslti je hodný nebo zlý, ale prostě to pro mne vypovídá o jeho jakési úrovni. Ikdyž přiznám se, u některých mužů je to roztomilé. Naopak není vyjímkou, že mi přijde pracovní e-mail od člověka s titulem Ing. a dočtu se tam také zajímavosti. Jako třeba obědnávka!
Tvrdí se, že se dá hodně naučit čtením. Ale to není můj případ. Já si nejsem schopná zapamatovat, jestli v té knize bylo kdyby nebo kdybi. Navíc poslední knížku, kterou jsem četla, byla How to achieve precision tracking with your dog 😀
Nejvíc mi ale dostává, když na různých sociálních sítích píšou umělci, kteří radí co jak máš udělat, píšou ti jaký jsi blb a dement, protože si psovi hodil vařenou kost a jejich příspěvky jsou plné pravopisných hrubek! Tak krátké slovo „pes“ dává asi lidem nejvíc zabrat. Běžně chodí venčit psi, psy je radostně vítají, atd.
Na druhou stranu u těchto příspěvku se prefektně trénuje sebeovládání 🙂 A taky to potvrzuje, co mi řikali v rodině od malička – ty budeš jednou učitelka. No nejsem, ale sklony tam jsou evidentní. Sestra mi dokonce přidělila přezdívku – Karlička Čáslavská. Tak hodně štěstí při psaní příspěvků 🙂

Nutně potřebuju umět malovat

Je hodně věcí, které neumím a přitom bych strašně moc umět chtěla. Mezi dvě hlavní patří malování a zpívání. U zpívání patřím mezi tu část lidí, co má slušný hudební sluch, ale nevydá ze sebe jediný nefalešný tón. Což není zase takový problém, protože zpívat můžu kdykoliv mně nikdo neslyší, a to taky často dělám. Nejradši v autě, kolikrát bych to už tedy nenazvala zpěvem, to je řev 😀 Chudáčci moje čokoládičky, ty to poslouchat musejí.
No ale jak je to s tím malováním. Nikdy mi to nijak nechybělo, pokusy malovat jsem zavrhla dávno, pár pokusů v dětství proběhlo, ale skončilo to malováním hranatých prasátek s pružinkou místo ocásku. Focení mi jde líp.
Jenže poslední rok a půl mám v hlavě takový obrázek a hrozně moc ráda bych ho uměla přenest na papír. Nerada bych aby se mi z hlavy vytratil. Tenkrát jsem umluvila dědečka, aby se mnou šel za babičkou do nemocnice. Odběhla jsem něco uklidit do ledničky a když jsem se vrátila a otevřela dveře, viděla jsem něco neuvěřitelného, krásného a zároveň smutného. Babička seděla na posteli, dědeček vedle ní, držel ji kolem ramen a koukali spolu z okna, kterým procházely přes stromy krásné podzimní sluneční paprsky. Zůstala jsem stát mezi dveřma a nechala je užít si tuhle krásnou chvilku. Neviděla jsem jim do obličeje, ale to nebylo potřeba. Vyzařovala z nich na tu dálku láska a vděčnost za těch společných 60 let, zároveň ukrutný stesk s vědomím, že je to naposledy.
Bylo to úterý, ve čtvrtek babička zemřela.
Ač se to zdá býti smutné, chtěla bych téhle chvilce věnovat speciální místo, nejen v srdci a v hlavě, aby mi stále připomínala o čem to celé tady je. Aže jsem měla v tu chvilku v kapce mobil a mohla to zblejsknout?!! Tak to mi v tu chvilku vůbec nepřišlo na mysl. Po bitvě je každej generál 😉