Kolisti

Dnešní plán zněl jasně. Po nedělním stopařském skorodebaklu našlapat stopy Jazýkovi a Vajíčku cestou z práce. Což obnášelo v pondělí večer vše připravit, abych cestou domů rovnou bez psů našlapala stopy, dojela dom pro Vajíčko, dojela na stopu, povenčit, odčuchat, provětrat, dojet dom pro Jazyka, dojet na stopu (ano již po třetí na stejné místo), povenčit, odčuchat, provětrat, vše zaznamenat do stopařského deníku a dojet dom.
Ale vyplatilo se. Čuchali príma a trochu zametli šrám po nedělním „neúspěchu“. V uvozovkách, protože ani tu neděli to nebylo tak hrozný, ale umí to lépe oba.
Tím jsem si zároveň připomněla, jak se čuchá se vším všudy. Trochu jsem je poslední dobu zanedbávala co se týká stop. Není to jen tak. Promyslet si tvar, systém prokrmení, při tom nezapomenout na úroveň vycvičenosti. Myslet na čas, to znamená kterou začít – pro Jazýka nebo Vajíčko (kůli stáří stopy). Hlavně nenechat v autě odměny k předmětům, cedulky, nepřešlapat si stopu již položenou a to nejdůležitější – nezapomenout kudy stopa vede.
Tudíš se vracím k systému stopařský deník. Neni to vůbec od věci. Když jsem pravidelně a poctivě čuchala jen s Jazýkem 2-3x někdy i 4x týdně, takový deník jsem si vedla. Měla jsem přehled. Deník mi nenechá lajdačit, omezuje zbrklost (mojí). Myslim, že do toho zase přijdu.
Plnění plánu mi zabralo celé odpoledne, ale i pro mně z toho plyne odměna – velice jednoduchá – relativně unavení bobři 🙂 Další plán tedy zní – běhání, poslouchání, kousání a stopování. To opravdu zní jako plán! 🙂
No, ale abych se vrátila k tématu. V autě často přemýšlím, co dnes napíšu sem. V autě mi to jde skvěle, nebylo by dokonce od věci si pořídit diktafon, protože než dojedu dom a sednu k pc, myšlenky někam odplavou.
A jak tak jezdím sem a tam po silnici kde se to cyklistama jen hemží, říkám si, že mám asi absolutně neslyšitelný motor. Jakmile se totiž blížím k cyklistovi, najíždí mi před auto do středu silnice. A to v serpentýnách v lese, kde fakt není vidět. Samosebou jak to tak bývá, v té nejnepřehlednější zatáčce se ještě přidá auto, nebo přinejmenším tatrovka. Rozčiluju se, na takovou silnici by neměli cyklisty vůbec pouštět. Jenže jak tak přemýšlím, co o tom napíšu, zvláštním způsobem se uklidním, zpomalím, kouknu na čas a zjistím, že vlastně mi nic neuteče. Zamračený obličej vystřídá přiblblej, spokojenej úsměv.
Další plán tedy zní – vynechat fázi jedna – rozčilování a pokusit se rovnou nastavit fázi dvě, čili být v klidu a spokojená.
Tak hodně štěstí 🙂

Reklamy

Utahat bobry

V sobotu jsem vzala asi po dvou měsících dobrmany do zápřahu. V pátek to totiž hlavně s tím starším bylo už k nevydržení. Dlouho nic nedělal a tak se nudil a prudil. Tak sem si řekla „já vám dám“.
V sobotu ráno vyrazím do krámu koupit si nové boty, protože nemám žádné do takového počasí a terénu. Uspěla jsem, koupila jsem klučičí botky v obuvi (světe div se, není to vietnamský krám!). Cena nebyla nijak dramatická, řekla bych spíš přijatelná. Boty jsou lehké, pohodlné, teplé, trochu nad kotníky. Odstoupila jsem od systému kupovat kvalitní = drahé boty, protože mi stejně vydrží jednu sezonu.
Naložila jsem bobry do auta a vyrazili jsme na naše oblíbené místo kolem lánské obory. Trochu jsem ale zapomněla, že bobři dohromady mají osm nohou, na moje dvě 😀
A teď trochu pravidel, na které nesmím příště zapomenout –
– v první řadě nechat řádně bobry vylítat, než je zapřahnu (splněno)
– nastavit obě vodítka vč. postrojů na úplně totožnou délku! (splněno)
– naučit je povel POMALU (částečně splněno)
– nikdy nezačínat trasu zkopce! (částečně splněno)
– nikdy nestrkat prsty mezi vodítka u opasku (splněno po několika uskřípnutí prstů)
– nemyslet, že když je venku vlhko a chladno, že nebudu mít žízeň
– neprodlužovat si délku trasy oproti naplánování (nesplněno)
– NIKDY si nebrat nové boty – ale to nevím jak vyřešit jinak
– nemyslet si, že dvě nohy zvládnou to co osum a ještě si myslet, že je unavím 😀

No, dopadlo to jak dopadlo. Bobři byli sice spokojení, ale nikoliv unavení. Jedinej, kdo málem neudělal doma ani oběd, jsem byla já. A ještě dneska moje nohy ví, co dělaly v sobotu 😀
Ale musím je pochválit, na to, že to není naše vyloženě pravidelná činnost, tak fungujou perfektně. Jdou jdou jdou, když chtěj čmuchat, stačí říct „jdeme“, spolupracujou, nevokusujou se, neblbnou. Prostě makaj 🙂

bobri1  bobri2  bobri3

Po dlouhé době s foťákem

Ano, po dlouhé době jsem vyrazila na vycházku za účelem focení. Nějak poslední dobou chodím vybavená jen Galexií S4 mini a netoužím po hodinách strávených na počítači úpravou fotek. Jooo kdybych uměla si vybrat vždycky jen ty opravdu nej nej. Ale už jen ten výběr mi zabere tak dvě hodinky.
Ale už několik let vždycky, když vidím na polích smotanou slámu na strništi, tak už vidím ty krásné fotky, které určitě vzniknou. Předloni umřel Ilky. Loni než jsem se nadála sláma byla pryč. Tak letos, letos se to povedlo.
Horší ovšem byla realita 😀 Vedle zlatého pole smrděla kopa hnoje, museli jsme ujít kus cesty, než se dalo příjemně nadechnout. Strniště opravdu píchá! Ato nejen když v něm ležíte či sedíte. Stačí jít!
Samosebou sluníčko vyšlo opět až v okamžiku, kdy jsme s Jazýkem nasedali do auta….
Jediné milé zjištění bylo, že Jazýk si asi na starý kolena (8 let a kousek) oblíbil focení. Pozoval vyloženě jako modelka. Když si vzpomenu jak vždycky před objektivem utíkal! Když už s donucením musel vydržet, to byly fotky…. nepoužitelné výrazy 😀 Tentokrát ale fotky myslím opravdu krásné 🙂 Ano, chválím si vlastní dilo!
Horší to bylo s Vajíčkem. V brašně zbalený pouze dlouhý objektiv 70-200mm, hlavně že mi to napadlo – nemám si na Vajíčko vzít kratší? Néé na co.
Jenže s ní je problém, že nechce ode mně odejít tak daleko, aby se mi vešla do záběru. Takže trochu vztekání, nadávek, omlouvání, a nakonec to taky celkem dopadlo. U Vajíčka jsem vždycky překvapená, jaké ona dokáže vyloudit výrazy při běhu, to je neuvěřitelný. A taky ta její podoba s tátou.
Tady pár fotek, celé album je ZDE

Jazýk

Jazýk

Jazýk

Jazýk

Vajíčko

Vajíčko

Stopařův průvodce po loukách

Stopa je jedna ze tří disciplín výcviku všestranného psa. Existuje několik „druhů stopařiny“. Sportovní, záchranářská či praktická, mantrailingová, vyhledávací (drogy, peníze, zbraně atd. atd.). Já osobně se věnuji se svými psy sportovní stopařině. Nato, aby pejsek splnil nějakou tu zkoušku, se samosebou musí trénovat. Co takový trénink obnáší? Spoustu zážitků a adrenalinu! Když pak vidíte na zkoušce výsledek, kdy pes jde pomalu a vyčuchává šlápotu za šlápotou, nenapadne vás, co všechno můžete při tréninku takové činnosti zažít :-). Nevím tedy jestli každý, ale já roznodně ano 😀
Prvním takovým adrenalinem pro mne je samotný výběr místa. Zajedu tam autem? Nezapadnu? Nepřijde mi někdo vyhodit? Mám již pár osvědčených míst, ale ty nejsou vždy v úplně ideálním stavu. Jednou jsem zajela na místo, polní cesta, kam běžně jezdím z druhé strany a najednou z téhle strany byla cedule zákaz vjezdu. No, dojela jsem na místo a prostě mi to nedalo, nervy na pochodu, pod takovým tlakem nemůžu pracovat se psama. Jedna pitomá cedule! Takže odjíždím a hledám dál.
Jindy zase na osvědčeném místě zaparkuji, položím stopu a jdu k autu. Už z dálky na mně mává myslivec a něco křičí. Aha, na stromě – obrovském kaštanu je cedulka velikosti A4 a propiskou napsáno – dnes nevstupovat – honitba. Ok, jdu si tedy sebrat položené předměty a odjížídm s doporučením, že když budu oblečená v něčem hodně viditelném, můžu trénovat na protější louce 😀
Častokrát se mi stane jiná nepříjemnost a to jsou zbloudilci, kteří mívají snad za cíl moji stopu zničit. Kdo by čekal na poli s vojtěškou autodrom? Já ne, ale… prostě měla jsem tam našlapanou stopu, takže kde se vzal tu se vzal nějaký závodník a začal jezdit po vojtěšce sem tam a asi třikrát mi stopu přejel.
Zbloudilci ve zkratce –
– louka za vesnicí, stará babča našla cestou nevímkam můj předmět s krabičkou s odměnou a odnesla ho (což je paráda, nemít na konci stopy psa čím odměnit :D)
– starý opuštěný sad, daleko mezi vesnicemi, pes co honil pravděpodobně zvěř, sežral makrelu položenou na konci stopy
– pole kdesi mezi vesnicemi, pán s holí šel nakrmit svého labradora i přesto, že jsem ho žádala, aby šel jinudy (tréninkové stopy se totiž prokrmují)
– obrovské louky mezi lesy, z lesa se vynoří dva lidé a dva psi a namíří si to přímo přes mojí stopu – to prostě nemůže být náhoda – ve stejný čas na stejném místě v takovém prostoru!
Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna a to nemluvím o zvířátkách, která nám stopy také dosti zpestřují. Hlavně myši, mravenci, srnky, zajíčkové ale i čápi. Prostě se člověk nenudí a možná proto mně to tak baví. Další kapitolou je výbava takového psovoda! O tom zase někdy příště 🙂

Jazýček na stopě

Jazýček na stopě

Vajíčko na stopě

Vajíčko na stopě

vaja_stopa2

vaja_stopa3

A je to tu!

Tak konečně. Letos jsme si tedy na teplo pěkně počkali. Doufám, že nebude jaro přeskočeno a nezačne rovnou léto. Moje ideální teploty jsou do dvaceti. Polojasno.
Dneska jsem tedy po té dlouhatánské zimě vyrazila s dobrmáňaty na stopy. Naposledy jsme byli někdy v listopadu. Už jsem skoro zapomněla, jak se to dělá. Co vlastně přibalit s sebou. Dobrmani byli celý nadržený, jakmile viděli stopovací šňůry… v noci pršelo, takže podmínky ideální, až na to bahno. Takže bahno bylo všude, na autě, v autě, na kalhotech, na botech, na bundě, na hlavě. Ovšem dobrmani se stihli vykoupat ve smrduté stojaté vodě ve strouze, sice jsou čistí ale smrdutí. Dobrmáně Vajíčko si prvních pár minut na stopě myslela, že je tryskomyš. Naštěstí se to srovnalo a po chvilce zase předvedla pěknou práci. Dobrmáně Jazýk odešel svou stopu standardně profesorsky. Trochu vzruchu mi připravil zajíček poskakující kousek od stopy, ale naštěstí Jazýk byl zabraný do své práce natolik, že si ho ani nevšiml.
S hodou okolností mi minulé pondělí přišla knížka o metodě, jak zlepšit stopování psa. Objednala jsem si ji až v Austrálii. Je tedy psaná anglicky. Zatím jsem na straně 42 a musím přiznat, že se zdokonaluji spíše v anglickém jazyce, než ve znalostech o stopách. Uvidíme. Hodně mne zaujalo, že je tato metoda založena na klikru, takže se těším, až k tomu v knížce dojdu.

Jazýk - označení nalezeného předmětu :-)

Jazýk – označení nalezeného předmětu 🙂

Výleta na Pravdu

Dneska ráno jsem přemýšlela, kam vyrazit na výlet. Chodíme vesměs na ta samá místa a dneska prostě byla chut na změnu. Mám sice turistickou mapu, ale nějak v ní nedokážu rozpoznat, jestli je to vhodné na výlet se psy. Sedla jsem si ted k internetu a našla tu správnou větu – cesta na zříceninu hradu Pravda vede mimo civilizaci, doporučujeme proto svačinu s sebou. No paráda. Autem popojedu pár kilometrů a pár kilometrů pěšky a jsem tam. Vesničku ležící pod zříceninou jsem našla bez problémů i bez navigace, svačina neboli pamlsky pro Vajíčko zabaleny a hurá na vejlet!
Krásná cesta, hlavně zase něco nového 🙂 Vajíčko byla vzorná, skákala jak kamzík, hlavně štastná. Dobrmani milují pohyb.
Krásná cesta se pomalu měnila v urputný krpál. Fyzička!!! Tak tu jsem asi nechala doma. Chodím často, chodím na dlouhé vycházky, ALE všechny jsou po rovině! Tohle byla zrada, kterou na netu trochu opomněli zmínit. Vypouštěla jsem duši, ale přece to nevzdáme! Vyšplhaly jsme se zdárně až na vrchol 🙂
Patřím mezi ty zodpovědné pejskaře, co si uvědomujeme, že všichni lidé na světě nemusí mít pejsky v oblibě. Takže před zatáčkou si pejsky volám, když nevidím dál, poutám na vodítko. Na vrchol tedy přicházím s upoutanou Vajíčkou na vodítku. A skutečně, před hradem u altánku sedí pán. Musela jsem se stydět, protože pán byl už hodně v letech a já ze sebe sotva vydala slovo po ukrutném „výstupu“. Popadla jsem dech a slušně se pána ptám, zda se nebojí psů a jestli můžu Vajíčko pustit. Pán byl velice milý, souhlasil a vzápětí dodal, že on se psů nebojí, ale jeho paní ano. Ale to už Vajíčko zjistila, že tam nejsme samy a řítila se k paní. Trchu popleteně volám nejprv na paní, místo toho abych volala na psa 😀 hned mi to došlo a volám i na Vajíčko. Trochu mi to pokazilo pěkný výlet, protože paní dost histericky vřískala „okamžitě si toho psa upoutejte, tohle opravdu miluju, fakt že jo!“ ALE já se nedala, stále jsem byla ta uvědomělá majitelka psů, která chápe obavy druhých, s úsměvem jsem si Vajíčko upoutala na vodítko a paní se omluvila hned několikrát. A světe div se, úsměv byl opětován a dokonce i paní poděkovala! Pokažení výletu se tedy nakonec nekonalo 🙂
Tento výlet mi přinesl hned tři příjemné pocity
– zdolala jsem HORU
– dokázala jsem se ovládnout a být milá za každých okolností 🙂
– turisti si stále přejí dobrý den

cestou na Pravdu

cestou na Pravdu

cestou na Pravdu

cestou na Pravdu

Pravda

Pravda


Vajíčko na Pravdě

Vajíčko na Pravdě

Všechno hned a zadarmo :-)

Koukám, že se věnuji dost všedním záležitostem a zanedbávám psí záležitosti. Napravím to, ale dost to zase souvisí s moji asiúchylkou. Monžá nakonec založím další kategorii – mé asiúchylky.
Každý den, když přijdu domu oslovím psy jiným jménem. No, jménem… to jsem přehnala. Jsou to slova, která mi v tu chvilku přijdou na jazyk. Nevím čím se to řídí, nějak to neovlivním. Prostě to tak přijde. V pátek to byli kufříci. Jindy kouhoutek, želvička, vokurka, tlačítko, kůzlátko, bonbonek, křidýlko, kaštánek, tlačenka, placička, agent, peříčko, trpaslík, smrček,… jak jim řeknu dneska, ještě nevím.

Včera vyšlo nové číslo časopisu Pes přítel člověka. Paní Jansová mi tam v jednom článku bere slova z úst. Jedná se o tzv. „psí psychology“. Kdy tohle slovo vzniklo? Co to znamená? Kde se to študuje? Netuším. Ale už začínám na tohle slovo být alergická. Já osobně si pamatuju tohle spojení asi poprvé s paní Žertovou, když běžel v televizi pořad o převýchově pejsků. Ikdyž, když koukám do wikipedie – „V širším kontextu však může být slovo psycholog použito i pro člověka, který zná nebo dovede poznat myšlení či povahu lidí (například: „Učitel musí být dobrým psychologem“)“ Tak to bude asi ten širší kontext.

Když koukám na videa „hotových“, vycvičených psů, zůstává mi většinou pusa otevřená, po chvilce ji zavírám, zatínám zuby a pevně věřím, že to taky se svou dobrmankou dokážeme! Hned zítra začneme. Už se vidím, jak trénujeme jednotlivé pasáže, za půl roku chodíme jak panenky a bude to vypadat, že jsme přilepené lepidlem! Jenže… nic není zadarmo. Za ta léta, co cvičím se psy, vím, že tyhle výsledky se nedostaví samy. Trénovat se musí fakt pravidelně, často a hlavně – člověk to nikdy nedokáže sám. Musí mít kolem sebe jakýsi tým lidí, a ne ledajakých lidí. Psovi se nesmí odpustit sebemenší chyba. To znamená důslednost. No a to je právě moje velká slabina. Ale hlavně, nedokážu si udělat kolem sebe ten tým. Zjistila jsem, že mi to nestojí za to :(. Tyhle lidi jsou prostě jinde. Často mají dost jinej pohled na věc, vydrží jim totiž to předsevzetí, které mám vždycky, když koukám na ta videa, a jsou ochotni udělat pro to vše. A to já nejsem. Raději trávím ty trochy svého volného času s lidmi, kteří jsou na tom stejně jako já. Jejich cílem je spokojený pes ale i psovod. A já prostě nebudu spokojená, když psovi nasadím ostnatý obojek (protože s ním neumím zacházet), sem tam mu lupnu nějakou tu bičem, aby byl rychlejší a přesnější cvik.
Kolikrát v článcích o výcviku čtu, že spoustu psovodů dělá něco, ale neví proč. Dělají to jen pro to, že jim to takhle ukázal výcvikář, nebo protože to tak dělají všichni. Ale já myslím, že vědí moc dobře proč to dělají – chtějí, aby jejich psi chodili jak panenky a prostě byli nejlepší. Hodně štěstí 🙂