Po dlouhé době s foťákem

Ano, po dlouhé době jsem vyrazila na vycházku za účelem focení. Nějak poslední dobou chodím vybavená jen Galexií S4 mini a netoužím po hodinách strávených na počítači úpravou fotek. Jooo kdybych uměla si vybrat vždycky jen ty opravdu nej nej. Ale už jen ten výběr mi zabere tak dvě hodinky.
Ale už několik let vždycky, když vidím na polích smotanou slámu na strništi, tak už vidím ty krásné fotky, které určitě vzniknou. Předloni umřel Ilky. Loni než jsem se nadála sláma byla pryč. Tak letos, letos se to povedlo.
Horší ovšem byla realita 😀 Vedle zlatého pole smrděla kopa hnoje, museli jsme ujít kus cesty, než se dalo příjemně nadechnout. Strniště opravdu píchá! Ato nejen když v něm ležíte či sedíte. Stačí jít!
Samosebou sluníčko vyšlo opět až v okamžiku, kdy jsme s Jazýkem nasedali do auta….
Jediné milé zjištění bylo, že Jazýk si asi na starý kolena (8 let a kousek) oblíbil focení. Pozoval vyloženě jako modelka. Když si vzpomenu jak vždycky před objektivem utíkal! Když už s donucením musel vydržet, to byly fotky…. nepoužitelné výrazy 😀 Tentokrát ale fotky myslím opravdu krásné 🙂 Ano, chválím si vlastní dilo!
Horší to bylo s Vajíčkem. V brašně zbalený pouze dlouhý objektiv 70-200mm, hlavně že mi to napadlo – nemám si na Vajíčko vzít kratší? Néé na co.
Jenže s ní je problém, že nechce ode mně odejít tak daleko, aby se mi vešla do záběru. Takže trochu vztekání, nadávek, omlouvání, a nakonec to taky celkem dopadlo. U Vajíčka jsem vždycky překvapená, jaké ona dokáže vyloudit výrazy při běhu, to je neuvěřitelný. A taky ta její podoba s tátou.
Tady pár fotek, celé album je ZDE